Největší boj v protektorátu do Pražského povstání

Nad ránem 25.9. 1944 mezi 4-5 hodinou stanuli partyzáni u hraničního kamene poblíž Lemešné, kde byla rozvinuta Československá vlajka, Ján Ušiak pronesl krátkou řeč a byla složena přísaha.

Po dosažení vrcholků nad vesnicí Velké Karlovice, byla poslána rozvědná a zásobovací skupina pod velením Michala Masaryka. Ostatní dostali povel k odpočinku. Počty skupiny M.Masaryka nejsou známy, ale v německých hlášeních se píše:

„ Věc důležité hlášení události. Slnější přechod ozbrojených banditů v prostoru Velké Karlovice – Podťaté – Lemešná…25 září 1944 vniklo do hájovny ve Velkých Karlovicích číslo popisné 578 víc než 20 silně ozbrojených mužů, kteří majiteli usedlosti německému státnímu příslušníkovi Franzi Pietschovi, odcizili jednoho koně, krávu a dvě telata. Brali i oblečení, boty lovecké zbraně 6 kusů a munici. Tuto kořist kterou nakradli naložili na ukradené auto a zmizeli pod palebnou přehradou ve směru přes Pindulu, přes státní hranici na Slovensko“ – pozn. Němci neuznávali partyzány jako protivníky a proto je v hlášeních označovali jako bandity. Přitom byli legitimní součástí ozbrojených sil zahraniční armády.

Tolik německé hlášení, partyzáni se určitě nevrátili v tomto okamžiku na Slovensko ( Marie Hrošová-Na každém kroku boj), je to logické, měli přeci za úkol přejít na Moravu. Prostě jen odcházeli směrem ke Slovenské hranici, kde se přeskupili a pokračovali v přechodu.

V lesích, kolem domu Franze Pietsche došlo pro partyzány k velmi nedobrému vyvrcholení přechodu na Moravu.

Ušiak si nepřál otevřený boj, ale bohužel se v tu dobu na místě, kde byla skupina asi 80 jeho bojovníků, se objevila hlídka celní stráže, bylo to komando asi o 50 mužích o čemž svědčí hlášení

„ Celní stráž se dostala do střetu z 50-80 bandity. Bylo zraněno na 20 osob z nichž 9 těžce (5 velmi těžce) ostatní lehce, přestřelka trvala asi tři hodiny od 10-13 hodin.“

Všechna fakta jsou v Moravském zemském archívu v pozůstalosti profesora Josefa Přikryla „sign. S 7384 Německá hlášení o partyzánských akcích“.

Němci ustoupili a bylo otázkou času, kdy přijdou posily.

Ušiak rozdělil své muže do perimetru, pokrývající 180° aby ztížil obklíčení. Nechal rozestavit těžké kulomety tak, aby střežily přístupovou cestu vedoucí směrem k partyzánům, půlkruhový perimetr byl zajištěn kulometnými hnízdy u kaple nad hájenkou Franze Pietsche , v lese Ježůvce, v lese Světlá i jinde.

Jedna četa partyzánů dostala za úkol střežit kulomety přístupovou cestu od vesnice. Byly přichystány i protitankové pušky (protitanková puška byla ve výzbroji desantu jen jedna, ale existuje možnost doplnění arzenálu od povstalců) o nichž bohužel nevíme kolik přesně jich měli. Ale víme, že byly použity. (PTRS -14,2mm)

Mezi partyzány byli hlavně mladí lidé, například Láďa Verner, který odešel z domova a rozloučil se dopisem, který se přilepil na krajáč s mlékem, který matka postavila na plotnu, kde shořel, nikdo o něm nic nevěděl, až do konce války, jíž se mu podařilo přežít. Nebo Ctibor Čermák – mladičký hrdina, který zahynul v únoru 1945 u Ratiboře.

Hukot blížících se Němců byl slyšet již z dálky. Dle profesora Přikryla použili Němci i malé pancéřované vozidlo ( pravděpodobně Sdkfz 221 nebo 231) – jenž bylo donuceno se stáhnout po té co se stalo cílem palby PTRS. Od druhé hodiny po poledni zaplál tvrdý boj, trvající několik hodin.

Do prostoru Podťatého se stahovaly hlídky německých celníků z celého moravsko-slovenského pohraničního prostoru a početně převýšily Ušiakovy muže. Velitelství zvláštního stíha­cího oddílu bezpečnostní služby Ruhsam vyslalo Jagdkomanda ze Starých Hamer, Nového Hrozenkova a Horní Bečvy.

Z jednotek ochranné policie dorazila na místo Jagdkomanda z Morávky, Raškovic, Krmelína, Frýdlantu nad Ostravicí. Vedle policejních sil byly proti partyzánům nasazeny také vojenské jednotky, dvě čety německého wehrmachtu z Frenštátu pod Radhoštěm, jedna četa německého wehr­machtu ze Vsetína.

První voje posil byly rozprášeny, ale Ušiak si uvědomil, že přímým úderem na Moravu neprorazí a vydal rozkaz ke stažení zpět na Slovensko. Musel počítat s tím, že zásoby střeliva se tenčí a spojky hlásily pohyby nepřátelských vojsk na Slovensku, kdy z Makova mířila na místo střetnutí padesátka vojáků a hrozil úder do týlu.

Partyzáni o sobě dali vědět a to náležitě razantně. Psychologický účinek jejich přítomnosti nelze zpochybnit. Zničili několik automobilů a motocyklů. Zraněných Němců byly asi dvě desítky a s jistotou byl zabit velitel celníků, fanatický Paul Weiss. Jedinou obětí na straně partyzánů byl Alexander Zábojník, kulometčík z Turie u Rajeckých Teplic.

Dalších asi šest mužů bylo zraněno.

Oddíl se vrátil k hajnému Němčákovi ve Štiavniku, kde v bezprostředním okolí nalezli plnou podporu.

Bez udržování naší kolektivní paměti v co nejpravdivější podobě, nás čeká jen opakování chyb minulosti.

Pokračování příště.