Černé dny oddílu Jana Žižky

Profesionálním vojákům obou našich zahraničních armád, zdatně sekundovala řada domácích odbojových organizací. Štáb oddílu Jana Žižky měl kontakty jak v blízkém okolí tj. Vsetín, Frenštát, Val.Meziříčí, Zlín ale také v Brně a Praze. Hlavní domácí organizací podílející se na přípravě povstání byla skupina Josefa Sousedíka, továrníka, politika, vynálezce „ moravského Edisona“ a hlavně ryzího vlastence. Na troskách ON vybudoval rozsáhlou odbojovou síť, která od léta 1944 spojila síly s CLAY. S Ušiakem navázal kontakt ještě když byl na Slovensku. S povstaleckým územím byli spojeni vysílačkou Glorie a skrze spojky například Stanislava Mráze. Pokračovala horečná diverzní aktivita, v prvních listopadových dnech, došlo k několika destrukčním útokům na železnice, u Lužné, Brňova, Hostašovic, Jablůnky a Lešné.

Němci měli oprávněný strach z vypuknutí povstání v Protektorátu. Zvláště když bojová uskupení Schill a Ohlen budovaná na boj proti odboji, byla převelena na boj proti SNP.

Protipartyzánská komanda početně nestačila a proto docházelo k posilování stanic protektorátního četnictva německými policisty. V říjnu jich na moravské služebny přibylo 150 a sloužili i jako kontrola nedůvěryhodných českých četníků jimž dokonce vzali pušky. Zvolili jednak taktiku zastrašování s věšením pro výstrahu a také se pokusili o mnohonásobnou infiltraci odbojového prostředí v moravsko-slovenském pohraničí.

Do prostoru Beskyd jsou již v září nasazeni agenti gestapa Miroslav Jašek, agent MO-50 s krycím jménem Ruda a Vladimír Hoffman. Oba bývalí odbojáři z oddílu Štramberští partyzáni. Legenda použitá pro infiltraci partyzánského oddílu byla prostá, Hoffman a Jašek představovali pracovníky ostravské odbojové organizace a hodlali nabídnout plnou podporu v ilegální práci včetně tiskárny. Přes všechnu snahu se zrádcům podařilo navázat kontakt „pouze“ s pomocníky partyzánů, vyplatila se opatrnost štábu. Přímo se setkali jen s jedním aktivním členem oddílu. Byl jím Jan Dvořák jenž si říkal „Dr.Dvořák“ nebo „poručík Dvořák“, uprchlík z Prahy, pravděpodobně nikoli před gestapem, ale před kriminální policií pro majetkové trestné činy. O jeho osobě se neví téměř nic až na údajné místo narození v Karlových Varech

D.B.Murzin a mnoho dalších partyzánů Dvořákovi nevěřili, intuitivně vycítili, že tento člověk neunese tíhu případných kritických okamžiků ke kterým mohlo dojít každý den jejich tehdejších životů. Bohužel jeho uhlazené, jakoby intelektuálské chování si získalo důvěru velitele poručíka Ušiaka. Dvořákovi důvěřoval.

„Rudovi“ se prostřednictvím Dvořáka, podařilo domluvit schůzku vedoucích osobností oddílu 1.čs part. sk. J. Žižky z Trocnova. Střetnutí mělo proběhnout na místě zvaném Čertův mlýn (1207 m n. m.) mezi Kněhyní a Pustevnami. Jak bylo naznačeno, Jašek se svým komplicem se měli vetřít do oddílu a vytvořit podmínky aby bylo možné kontrolovat partyzánskou vysílačku a zahájit s Moskvou a s Kyjevem, rádiovou zpravodajskou hru. Schůzka se měla uskutečnit nerušeně a položit tak základní kámen pro získání důvěry štábních důstojníků.

Bezpečnost partyzánských velitelů byla zajištěna hlídkami, které obcházely místo schůzky a ozbrojenci, kteří stáli poblíž svých velitelů při rozhovoru s „představiteli Ostravských komunistů“ Jaškem a Hoffmanem. Po příchodu k Čertovu mlýnu byly rozestaveny kulomety do čtyř směrů

Rozhovor začal, jeho účastníci si stačili vyměnit jen pár vět (další verze tvrdí, že střelba byla zahájena bez toho aniž by spolu promluvili) a stala se neočekávaná a krajně nepříjemná událost. Náhodně se v té chvíli v těchto místech ocitla protipartyzánská skupina Ruhsam z Holešova, jejíž příslušníci neměli sebemenší tušení o pečlivě připravené akci gestapa. Pečlivě připravovaná provokace gestapa nevyšla, díky špatné koordinaci mezi jednotlivými odbory represivních složek třetí říše.

Konfidenti spolu s pomocníky byli beze zbraní a začali prchat jako o život, ale zbylí partyzáni opětují palbu s plánem ustoupit do o několik stovek metrů vzdáleného štábního bunkru. Velká smůla se vysmívala toho dne chlapům z hor, kteří bojovali za svobodu své země. Při prvních salvách jsou zraněni jak Ušiak – do obou rukou, tak i D.B.Murzin do nohy.

Výstřely se rozléhaly valašskými horami do dalekého okolí. Partyzánské hlídky se ihned po prvních výstřelech stáhly k bunkru a očekávaly návrat velitelů a jejich další instrukce.

U bunkru se vše chystalo na útok Němců. Byla narychlo ukryta vysílačka a vybudována improvizovaná obranná postavení.

Na vchodu do bunkru jsou vidět stopy krve. Partyzáni krátce diskutují a pak vyslovují to, co nikdo nechtěl v té chvíli slyšet, jsme bez velení, Murzin s Ušiakem jsou zranění a jak je vidět pustili se na vlastní pěst do bezpečí.

Tohoto dne 2. Listopadu 1944 se nepřítele již nedočkají, ale na další den se chystá akce, která změní život mnoha lidí, kteří v této době spolupracovali s partyzány anebo jimi byli. Mezi obránci bunkru byl jediný desantník kromě radistů z původního výsadku a to Ondrej Melek. Po chvíli přemýšlení a dohadů se Melek rozhoduje vzít vysílačku a s dvanácti muži odchází z bunkru. Před odchodem nařizuje ostatním aby neváhali a též po menších skupinkách odešli, neboť bylo jisté, že se Němci vrátí. Bohužel skupina se rozhodla noc přečkat v bunkru a ráno odejít, což se však nepovedlo, protože celá oblast byla obklíčena a napadena oddíly SS. Při přestřelce zahynuli čtyři partyzáni z toho jedna žena a dva byli zajati. Jeden zajatý byl zraněn a druhý byl dle prof.Přikryla na místě umučen. Mučena byla pravděpodobně i Růžena Valentová učitelka rytmiky z Olomouce, partyzánská ošetřovatelka. Zranění páteře utrpěl jeden z nejstatečnějších partyzánů, rozvědčík Stanislav “Sláva“ Koza. Zásahem do páteře byl paralyzován a později popraven v Kounicových kolejích.

Pojďme se podívat na další osudy hrdinného Slovenského velitele Janko Ušiaka. Poručík Ušiak putoval, trýzněn nesnesitelnými bolestmi prostřelených paží v doprovodu Dvořáka k Macurovým, které znal jako pomocníky partyzánů. Jan Macura ve svých vzpomínkách uvádí:

Vzpomínky Jana Macury

„ pozdě večer kolem osmé hodiny přišel k nám do chaloupky por. Ušiak. Sotva se držel na nohou a jak vstoupil do světnice, převalil se hned na postel na které spávala maminka. Ruce měl prostřílené, držel je bezvládně podél těla. Přišel sám. Já už jsem tenkrát spal na půdě nad světnicí a slyšel jsem jak vykládá se starším bratrem Josefem. Ušiak mu říkal“ : „ Josefe, je to se mnou špatné. Jdou možná po mně Němci. Kdyby se hrnuli, vezmi maminku a utíkej pryč. Já to aspoň zkusím s granáty a pistolí!“ „Bratr pak přišel pro mne abych šel hlídat ven. Maminka zatím poručíkovi omyla a ošetřila rány. “

„Bratr mi také říkal, že upozorňovali por. Ušiaka na to, co se o Dvořákovi říká. Prý je zrádce. Ušiak mu to však vyvracel, říkal, že Dvořákovi věří, že přišel s nimi už ze Slovenska a mnoho pro oddíl udělal. Nakonec prý por.Ušiak, Dvořáka zavolal a říkal mu: „Doktore, tady mi před rodinou Macurovou odpřísáhni, že mě živého nedáš do rukou gestapa“ Dvořák to odpřísáhl a slíbil, že se o por.Ušiaka postará.

Por.Ušiak byl značně vykrváceným úplně bledý, neschopný pohybu. Oldřich Machander a Karel Vinkler ho naložili na řeznické auto a kolem druhé hodiny ráno odjeli v doprovodu Jana Dvořáka dolů do Čeladné.“

Konfident Jašek se po přestřelce u Čertova mlýna uchýlil do hostince na Martiňáku. Tady marně pátrá po stopách Jána Ušiaka a proto se shání po Dvořákovi aby ho přivedl blíž k veliteli. Usměje se na něj štěstí a daří se mu domluvit si s ním schůzku. Při tomto setkání nabízí Jašek Dvořákovi, že zprostředkuje převezení raněného velitele do Ostravy do „spolehlivé komunistické rodiny“ a také slibuje dobré ošetření jeho zranění. Gestapo improvizovalo.

Tou spolehlivou komunistickou rodinou byli manželé Nogolovi, bývalí komunisté, nyní placení agenti gestapa, kteří svůj byt uzpůsobili předpokládanému scénáři gestapa.

Všechnu naději gestapa, opět zhatila špatná koordinace německých bezpečnostních složek. Čeladná byla 3.listopadu prohledávána dům od domu oddíly Schutzpolizei a ZbV komand.

Otýlie Machandrová, která se starala těch několik hodin o raněného velitele Janka Ušiaka, který velmi trpěl, ruce mu otékaly a měl vysokou teplotu. Do těla se dostávala infekce. Matka statečného pomocníka partyzánů Oldřicha Machandra vzpomíná:

„ Já jsem nosila poručíku Ušiakovi do podkrovní světničky jídlo. Tehdy mi velitel Ušiak říkal: „ Matičko, nebojte se já se živý zajmout nenechám i kdybych se měl zastřelit sám. Na toto téma jsme začali hovořit proto, že jsem byla neklidná a poručík Ušiak slyšel, jak se dolů bavíme o tom, že jsou v Čeladné Němci. Najednou ani jsme nevěděli jak, byl celý náš dům obklíčen. Němci vtrhli dovnitř a začali mého manžela vyslýchat, koho má doma. Manžel zapíral. Hrozili, že jestli někoho najdou, bude zle. Manžel musel jít do podkroví první a oni za ním. Před dveřmi světničky se manžel zastavil a volal: „Je-li tam někdo, vyjděte ven!“ sotva manžel domluvil třeskl výstřel, současně se otevřely dveře a vyšel Dvořák s rukama nad hlavou. Manžel vešel na pokyn Němců dovnitř. Uviděl poručíka Ušiaka mrtvého, jeho tělo museli snést dolů a tam velitel Němců ještě střelil Ušiaka jednou do hlavy.“

Janko Ušiak byl nenahraditelnou osobností odboje na našem území. Jeho nezdolný optimismus a smysl pro povinnost se vypořádaly i s tak těžkými zkouškami, jakými byl přechod velké skupiny lidí ze Slovenska na Moravu za mimořádně těžkých okolností , které by slabší povahu jistojistě zlomily. Byl to prototyp československého vlastence, který do písmene splnil svoji přísahu.

Ještě téhož dne jsou zatčeni Oldřich Machander a Karel Vinkler, kteří se osvobození nedočkají, Němečtí okupanti je popraví. Tak skončil první velitel 1.čs. partyzánského oddílu Jana Žižky z Trocnova pozdější brigády. Poslechl slova partyzánské přísahy a nevydal se živý do rukou nepřítele. Nesmíme dopustit, aby tyto příběhy zmizely v proudu času, jen díky tupé politizaci historie.

Pokračování příště.

Zdroje: Archiv VOS, J.Přikryl – 1.čs.part. brigáda Jana Žižky, M.Hrošová – Na každém kroku boj.